Tango

I zde si nejdříve přibližme prostředí vzniku tohoto neopominutelného tance, jeho charakteristiku, obsahové zvláštnosti, rozdílnost pojetí tance tanečníkem, jeho chlapskou funkci, a provokativně svázaný utlumeně vybuchující temperament tanečnice. Pochopíme-li náladu, vnitřní sdělování tohoto lidsky vášnivého tance, můžeme tančit. Neříká-li nám nic hudba, necítíme-li vzrušení v každém kroku a dotyku partnera, netančíme tango, ale pouhé jeho prostorové předvádění. Raději netančeme. Snad to pochopíme u jiného tance, jiné atmosféry.

Atmosféra vzniku

I když pro nás Středoevropany zní tango velmi exoticky a spojujeme si s ním nejen růži v ústech, ale i temperament spíše nevázaný než vázaný, vůni Jižní Ameriky, pochybných nočních podniků se zavírací dobou až k ránu, je jeho významná část původu opřena o vyspělou taneční kulturu evropskou, zvláště španělskou. Hrdý duch španělského FLAMENGA přivezený do Jižní Ameriky kolonisty ze sociálně postiženého Španělska, je atakován místními tanci černochů, oklešťován i vyvíjen, upravován prostředím, společenským postavením tanečníků.

Černoši, sídlící na téměř celém území Jižní Ameriky přímo útočí svým temperamentem, svým smyslem pro rytmické vyjadřování, sdílností pocitů a schopností přebírat vzory a upravovat je svojí pohybovou mentalitou, vytváří podhoubí pro vznik TANGA, jež v mnoha proměnách i směrech stále hovoří k dnešku.

A opět to staré rozmanité působení vzájemného vlivu : bílí uhlazení i neuhlazení páni, bílý venkovský, ne příliš významný proletariát, přivezení černoši a také trochu starousedlíci – indiáni. Každý z nich přináší do vařícího kotle cosi ze svého vlastního repertoáru. Bohatí bílí trochu okázalosti projevující se zvláště v dobrém , hrdém držení těla, bílí chudí nespoutanost, divokost nekončících pitek, černí bohatou rytmičnost zejména v pohybu spodní části těla a starousedlíci-indiáni spíše přihlíželi tomu, cože se tu děje v jejich jim brané vlasti.

A zde je někde TANGO. O jeho existenci v Brazílii, Kubě i Uruquayi již v roce 1780 svědčí zprávy o rituálních tanečních procesích, zvaných „ tango“, „ macumba „ a „ rumba „.

Také jedna z prvních zmínek o TANGU pochází z jihoamerického Montevidea z roku 1808 v souvislosti s lidovými slavnostmi.MILONGA – méně vypjatá atmosférou, temperamentem, jako jedna z významných variant současného SPOLEČENSKÉHO I ARGENTINSKÉHO TANGA, se objevuje koncem 19. století ve slamech okolo Buenos Aires, odkud ji do Evropy přenášejí bohatí turisté . Najde své první evropské uplatnění zvláště v Paříži.

Z kubánské Havany přichází daleko agresivnější, spontánnější a drsnější HABANERA, se staccato rytmem, která sentimentálnější MILONGO velmi ovlivňuje.

Hovoříme-li o Jižní Americe, máme na mysli zejména ARGENTINU, podle které také dostalo tango jedno ze svých označení. Jiná verze o vzniku názvu tance hovoří o tom, že zvolání, jež tanečníci často při tanci volali „ TOCA TANGO „ " BUBNY VÍŘÍ „ dalo základ názvu tance.

O existenci tanga svědčí také policejní zápisy v Montevideu, kde bylo v roce 1908 zakázáno proto, že „ černoši při tanci dělali velký hluk „ .

Okolo roku 1910 se stalo TANGO ilegálně populárním. Tančilo se zejména v barech a krčmách a nedostávalo se mu přístupu na plesy a společenskou zábavu tehdejší noblesnější společnosti.

Příchod TANGA mezi společenskou smetánku západní Evropy má na svědomí největší francouzská hvězda music-hall – MISTINGUETT, který roku 1910 tango vůbec poprvé v Paříži předvedl. Někdy v té době se tango také objevuje na varietní scéně v Praze.

Na začátku minulého století byla mládež uchvácena exotičností, variabilitou, vášnivostí tance, což samozřejmě narazilo, jako vždy, na odpor tehdejší „lepší společnosti „, která tanec pronásledovala, zakazovala ač marně.

Samotný papež na tanec uvalil klatbu, která ho spíše spopularizovala, než by mu ublížila. Německý císař Vilém II. svým důstojníkům tanec zakázal jako „ lascisivní a odporující slušným mravům“.

Atmosféra vzniku se dále rozvíjí. Tanec, jež několikrát přeplul oceán, se na začátku tohoto století stává jevištní atrakcí. Ani první světová válka oblibu tance nezastavila, spíše naopak. Přispěl k tomu i film natočený v roce 1921 Rudolphem Valentinem .

Přes četné pronásledování se tango po roce 1920 přece jen objevuje na plesích, bálech, vznikají tzv. tango – čaje , a tanec se tančí pod názvem TANGO-CRAZY. Angličtí učitelé tance ho poprvé standardizují, kde standardizace má tangu přinést uklidnění, jež takto mnohdy zůstává v tanečním provedení běžných tanečníků.

Vzrušující hudba, ve které stále zaznívá mnoho rytmičností původního tanga, napjatý dialog mezi mužem a ženou, ho zařazuje mezi tance mnoha století. Poevropštělá foxtrotová éra z něho udělala své. Uvolněné, pro ženu tvůrčí držení, je nahrazeno „ surově „ pevným držením. Ostré pohyby celého těla doznívají v pohybu hlavy. Původní tanec tančený spíše na místě je vystřídán foxtrotovým pohybem kolem tanečního sálu.

Ztrácí se poněkud atmosféra pohybového napětí. Hudba si však zachovává příběh muže a ženy.

Příběh, charakteristika tance.

Ač je tango z hlediska soutěžních společenských tanců řazeno mezi tance STANDARDNÍ, je jeho příběh, jeho charakteristika jiná než je tomu u tanců anglických / WALTZ, SLOWFOX, QUICKSTEP /. Tanečnice – poslušná ovečka těchto anglických tanců je u tanga vystřídána vzdorovitou, osobitou ač podmaněnou osobností s vlastním výrazem i napětím, které je zdaleka ne tolik, jak je to u tanců anglických , určeno osobností tanečníka. ON pán a stvořitel a také trochu krotitel, ONA osobnost vědoma si svých hodnot, utlačena do poddajnosti ženství, kterou nechce i když chce.

Poangličtění tohoto tance ještě nedospělo do stavu vládce a jeho dokreslující, sama o sobě nevýznamná jako jednotka, žena. Její ženství tryská z každého pohybu, z každé figurace či variace, voní vášní stále unikající páry zpod pokličky přehřátého hrnce.

Střídání HABANÉROVÝCH pasáží s pasážemi MILONGA vytváří ve skladbách tanga přípravné fáze s fázemi výbuchů. Napětí před úderem, hodem, startem, podlehnutím, kde házející je ON a házenými OBA DVA, neustálý vzájemný rozhovor je příběhem tohoto tance. Stálé zmocňování, vzdor a zmocnění je hlavní epizodou tance.

Rady a porady:

1. buďte vzrušení, ale odtud potud
2. lépe, když tanečník se naučí své kroky samostatně
3. tanečník je drsný vládce, vláda je to však rozhodná, zemitá ale kultivovaná
4. dodržujte velikost otáčení, je přece jen důležité pro barvu tance
5. tanečnice je zde přece jen osobitější než u WALTZU či QUICKSTEPU. Významněji se podílí Na konečném tanečním tvaru,svého postavení však nevyužívá, naopak oplývá hrdostí a sebejistotou.